Top 10 alb, která definovala punk 70. let

Punk nezačal manifestem. Začal netrpělivostí. Pár lidí přestalo čekat, až je někdo pustí na pódium, a postavili si vlastní.

Doslova. V březnu 1974 dostala jedna newyorská kapela povolení hrát v ošuntělém baru na Bowery a pódium si musela zbouchat sama. Kapela se jmenovala Television, bar se jmenoval CBGB a z jejich nedělních koncertů vyrostla celá americká scéna. O dva roky později se totéž dělo v Londýně. Na prvních koncertech Sex Pistols stálo pár desítek lidí a pořádná část z nich měla do půl roku vlastní kapelu.

Technicky byl punk krok zpátky a přesně o to šlo. Místo desetiminutových skladeb dvě minuty. Místo sólového kouzlení tři akordy na levné elektrické kytaře a malý zesilovač natočený na doraz. Baskytara nehrála melodické linky, hrála osminy. Bicí držely tempo a víc se po nich nechtělo. Nahrávalo se rychle, protože na dlouhá studiová sezení nebyly peníze, a právě tehdy se ukázalo, že za týden zvládneš desku, která vydrží padesát let.

Vybrali jsme deset alb, na kterých punk sedmdesátých let opravdu stojí. Jdeme od desátého místa po první, takže to nejsilnější tě čeká na konci. Všechny najdeš na LP deskách i na CD.

Než se punku začalo říkat punk, hráli New York Dolls. Pět chlapů na vysokých podpatcích, kteří dělali rokenrol tak hlasitě a nedbale, že se to nedalo zařadit nikam jinam. Debut jim vyšel 27. července 1973 u vydavatelství Mercury. Ve studiu Record Plant ho nahráli za osm dní a smíchaný byl za půl dne. Produkoval ho Todd Rundgren, který kapelu považoval za amatéry, a možná právě proto na desce zůstalo všechno přesně tak, jak to hráli naživo.

Personality Crisis, Trash a Jet Boy znějí jako Rolling Stones, které někdo týden nepustil spát. Kytary Johnnyho Thunderse a Sylvaina Sylvaina se navzájem překřikují, David Johansen zpívá, jako by mu na intonaci vůbec nezáleželo, a celé to drží pohromadě čirá drzost. Kritici tehdy nevěděli, co si s tím počít, a deska se skoro neprodávala. Za tři roky ji měla doma každá začínající kapela v New Yorku i v Londýně.

Fun fact: původní bubeník Billy Murcia zemřel v roce 1972, ještě před nahráváním debutu, a nahradil ho Jerry Nolan. Kapelu později manažoval Malcolm McLaren, tentýž člověk, který pak dal dohromady Sex Pistols.

Jestli někdo v roce 1973 zněl jako punk dřív, než punk vůbec existoval, byli to The Stooges. Třetí album jim vyšlo 7. února 1973 u Columbie, nahrávali ho v Londýně ve studiu CBS a celé stojí na dvojici Iggy Pop a kytarista James Williamson. Většinu skladeb napsali spolu. Williamsonův tón, suchý a bez špetky vzduchu, dodnes slouží jako reference, když má někdo vysvětlit, jak má znít kytara přes pořádně přebuzený kanál.

Search and Destroy otevírá album riffem, který o čtyři roky později přepsala polovina londýnských kapel. Gimme Danger ukazuje druhou stranu, pomalou a plazivou, kde stoupá napětí místo hlasitosti. Album tehdy propadlo a kapela se krátce po něm rozpadla. Sex Pistols i The Damned se k němu později hlásili jako k učebnici.

Fun fact: deska existuje ve dvou oficiálních mixech. Ten původní z roku 1973 udělal David Bowie, který kapele vyjednal i smlouvu s Columbií, když vydavatelství odmítlo surový mix od kapely. V roce 1997 si album přemíchal sám Iggy Pop a spory o to, která verze je lepší, trvají dodnes.

Patti Smith přišla na scénu jako básnířka, ne jako zpěvačka, a právě proto z jejího debutu vzniklo něco, co do té doby neexistovalo. Horses vyšly 10. listopadu 1975 u Arista Records, nahrávaly se v září toho roku v Electric Lady Studios a produkoval je John Cale z Velvet Underground. Nic se nelešticlo. Všechno se podřídilo slovu.

Album otevírá předělaná Gloria od Van Morrisona, kterou Smith rozebrala a poskládala znovu kolem vlastní poezie. Devítiminutová Land staví na starém hitu Land of a Thousand Dances a mění se v proud vědomí, jaký do té doby na rockové desce nikdo nepustil. Kapela za ní hraje jednoduše, skoro garážově, a kontrast s texty je přesně to, co z Horses udělalo vzor pro všechno, co přišlo po nich.

Fun fact: černobílý portrét na obalu nafotil Robert Mapplethorpe, tehdy ještě neznámý fotograf a její nejbližší přítel, se kterým předtím roky bydlela. Bílá košile, sako přehozené přes rameno, žádný make-up. Ten obal od té doby zkopírovaly desítky lidí.

Zatímco Londýn řešil skandály v televizi, v Belfastu se punk hrál ve městě s hlídkami a kontrolními stanovišti. Stiff Little Fingers nahráli debut v roce 1979 a stal se vůbec prvním albem, které vydalo vydavatelství Rough Trade. V britském žebříčku vyšplhal na 14. místo, což bylo na kapelu bez velké firmy za zády neslýchané.

Hlas Jaka Burnse zní jako někdo, komu už dávno přeskočilo v krku od křiku. Texty psal spolu s novinářem Gordonem Ogilviem, který kapelu zároveň manažoval. Suspect Device mluví o tom, co se stane s člověkem, kterému dost dlouho opakují, na které straně má stát. Alternative Ulster vyšla jako singl v říjnu 1978 a stala se hymnou generace, která nechtěla ani jednu z nabízených stran. Tohle není punk o nudě na předměstí, ale o městě, kde se střílelo.

Fun fact: název kapely není jejich vlastní nápad. Vzali si ho ze skladby Stiff Little Fingers z alba Pure Mania, které v roce 1977 vydali londýnští The Vibrators.

Wire byli čtyři umělečtí školáci a na punk se podívali jako na materiál, ne jako na životní styl. Pink Flag vyšel 25. listopadu 1977 pod hlavičkou Harvest, nahrávali ho v září a říjnu v Advision Studios a produkoval ho Mike Thorne. Na desce je jedenadvacet skladeb a celá trvá 35 minut a 26 sekund.

Princip byl jednoduchý a nekompromisní. Když stačil jeden riff, druhý se nepřidával, a když refrén nebylo třeba zopakovat, kapela prostě přestala hrát. Field Day for Sundays trvá dvacet osm sekund. Další skladby končí po pětačtyřiceti. Vedle nich stojí Ex Lion Tamer a titulní Pink Flag s normální délkou a o to větším dosahem. Z téhle desky vyrostl post-punk i americký hardcore, a když si ji pustíš v pořádných sluchátkách, slyšíš, jak je to promyšlené.

Fun fact: skladbu 12XU z tohoto alba převzali američtí Minor Threat a jejich verze vyšla v roce 1982 na kompilaci Flex Your Head. Jedna z prvních spojek mezi britským punkem a washingtonským hardcore.

Television byli první kapela, kterou Hilly Kristal pustil hrát do CBGB. Nedělní rezidenci tam začali 31. března 1974 a pódium si postavili vlastníma rukama. O tři roky později, 8. února 1977, vydali u Elektry debut, který měl se zbytkem scény společnou energii, ale ne přístup ke kytaře.

Marquee Moon je především deska o dvou kytarách. Tom Verlaine a Richard Lloyd nehrají akordy proti sobě, ale kolem sebe. Jeden vede linku, druhý ji komentuje, a v desetiminutové titulní skladbě to vygraduje do sóla, které s bluesovými klišé nemá nic společného. Album produkoval Verlaine spolu se zvukařem Andym Johnsem, který předtím pracoval s Rolling Stones. Že to uměli i na tři minuty, dokazují Venus a Friction.

Fun fact: původním baskytaristou kapely byl Richard Hell. Odešel ještě před nahráváním, založil The Heartbreakers s bývalými členy New York Dolls a potom kapelu Voidoids. Na Marquee Moon už hraje Fred Smith, který předtím působil v Blondie.

Sex Pistols měli skandály, The Damned měli náskok. Jejich singl New Rose vyšel 22. října 1976 a byl vůbec prvním singlem britské punkové kapely. Album Damned Damned Damned ho následovalo 18. února 1977 u Stiff Records a stalo se prvním albem, které vydala britská punková kapela. V žebříčku se dostalo na 34. místo.

Nahrával se v Pathway Studios s producentem Nickem Lowem a zní přesně tak, jak se v roce 1977 hrálo naživo. Rychle, špinavě, bez oprav. Neat Neat Neat táhne basová linka, Dave Vanian zpívá, jako by se právě vrátil z pohřbu, a bubeník Rat Scabies mlátí do soupravy, jako by ji chtěl rozbít. Pro kapely, které tehdy začínaly, to byl hlavně důkaz, že se to dá i bez velké firmy za zády.

Fun fact: The Damned byli i první britskou punkovou kapelou, která odehrála turné v Americe. První dva sety zahráli 7. dubna 1977 právě v CBGB.

Tohle je deska, na které se punk změnil z nápadu na formu. Ramones vydali debut 23. dubna 1976 u Sire Records a nahráli ho za sedm dní, z toho tři dny nástroje a čtyři dny zpěv. Celé to stálo 6 400 dolarů. Producent Craig Leon později řekl, že udělat album za týden a za takovou částku bylo tehdy nemyslitelné.

Čtrnáct skladeb, necelá půlhodina, ani jedno sólo. Blitzkrieg Bop, Beat on the Brat, Judy Is a Punk a Now I Wanna Sniff Some Glue stojí na barré akordech, které Johnny Ramone mlátí samými downstroky, na base Dee Deeho a na tempu, které nikdy neklesne. Právě tahle deska přesvědčila stovky lidí, že na kapelu stačí kytara, baskytara, souprava bicích a chuť. Když Ramones v létě 1976 odehráli koncerty v Londýně, seděli v publiku lidé, kteří za pár měsíců nahráli další desky z tohoto seznamu.

Fun fact: ikonickou fotku čtyř chlapů u cihlové zdi nafotila Roberta Bayley pro časopis Punk a dostala za ni 125 dolarů. Vydavatelství najalo na obal renomovaného fotografa, ale kapele se jeho vyleštěné záběry nelíbily a prosadila si Bayleyové snímek.

Jediné studiové album Sex Pistols vyšlo 28. října 1977 u Virgin Records. Rozhlas ho odmítal hrát, část obchodů ho odmítala vystavit, a přesto debutovalo na prvním místě britského žebříčku. Málokdy se stane, že jedna deska za jeden rok změní celý hudební průmysl. Tahle to udělala.

Anarchy in the U.K., God Save the Queen, Pretty Vacant a Holidays in the Sun znějí tvrdší, než se o punku běžně mluví. Kytary Steva Jonese jsou navrstvené a mohutné, takže album má blíž k hardrocku než ke třem akordům v garáži. Nad tím Johnny Rotten neskládá melodie, ale útočí. Žlutorůžový obal s písmeny vystříhanými jako z novin navrhl Jamie Reid a stal se jedním z nejkopírovanějších vizuálů v dějinách hudby. Najdeš ho i na hudebním merchi.

Fun fact: kvůli slovu v názvu skončilo album u soudu. Manažera prodejny Virgin v Nottinghamu Chrise Sealea zatkli 5. listopadu 1977 za to, že vystavil plakát s názvem alba, a obvinili ho podle zákona o neslušné reklamě z roku 1889. Obhajobu převzal advokát John Mortimer, který před soudem vysvětlil, že slovo bollocks je staré anglické pojmenování pro nesmysl. Soud 24. listopadu 1977 prodejce osvobodil.

Punk měl podle všech vydržet dva roky a skončit. The Clash místo toho nahráli dvojalbum, které vyšlo 14. prosince 1979 u CBS a ukázalo, že se žánr dá roztáhnout, kam jen chceš. Nahrávali ho od srpna 1979 ve Wessex Studios asi pět až šest týdnů s producentem Guyem Stevensem.

Na devatenácti skladbách najdeš punk, ska, reggae, rockabilly i soul a nic z toho nepůsobí jako výlet mimo domov. Titulní London Calling je hymna o městě, které čeká na katastrofu. The Guns of Brixton napsal a zpívá baskytarista Paul Simonon o čtvrti, ve které vyrůstal, a její basová linka patří k nejcitovanějším v britském rocku. Rudie Can't Fail, Spanish Bombs a Death or Glory ukazují kapelu, která už nikomu nic nemusí dokazovat. Jestli si máš z tohohle seznamu koupit jedinou desku na gramofon, kup si tuhle.

Fun fact: fotku na obalu udělala Pennie Smith 21. září 1979 v newyorském klubu The Palladium. Paul Simonon na ní rozbíjí svou baskytaru Fender Precision o pódium. Smith fotku považovala za rozostřenou a nepoužitelnou, Joe Strummer a výtvarník Ray Lowry v ní viděli pravý opak. Lowry k ní doplnil růžový nápis po levé straně a zelený po spodní hraně, přesně podle obalu debutu Elvise Presleyho z roku 1956.

Punk sedmdesátých let netrval dlouho a část jeho síly byla právě v tom. V roce 1980 už byla scéna někde jinde. V Americe z ní vyrostl hardcore s kapelami jako Dead Kennedys a Misfits, v Británii se část muzikantů otočila k post-punku a k temnějším věcem, jaké dělali Joy Division.

Ozvěna však nikdy nepřestala. Bez těchhle deseti desek by neexistovala Nirvana, Green Day ani většina toho, co dnes vzniká v garážových zkušebnách. A hlavně, punk nikdy nebyl o vybavení. Stačí ti kytara, zesilovač, pár trsátek a chuť si to zahrát nahlas. Zbytek je jen hlasitost.

Jestli tě takové seznamy baví, podívej se i na alba, která definovala britský heavy metal, grunge, nu metal, synth-pop 80. let a boom bap.

Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedia, Discogs