Mirai a jeho 5 alb na opuštěný ostrov

Frontman kapely Mirai patří ke jménům, která u nás vyprodávají haly. Jeho výběr je poctivě mainstreamový a on sám to říká rovnou, bez pózy. Punk rock ho utvářel jako teenagera, U2 ho naučili poslouchat, co dělá kytara se zvukem, a Nirvanu poslouchal na lyžařském kurzu ve třinácti. Pátou desku si vybral vlastní, aby si na ostrově připomněl, že i on kdysi dělal hudbu.

Sleduj Mirai na Instagramu, Facebooku a Spotify, ať ti nic neuteče. A jestli chceš slyšet celý jeho výběr i s komentářem, mrkni na celé video na našem YouTube kanálu.

Mirai začíná tím, co ho utvářelo. Enema of the State z roku 1999 je deska, která z Blink-182 udělala nejhranější punkrockovou kapelu světa a která dodnes určuje, jak zní kalifornský pop punk. What's My Age Again a All the Small Things tehdy hrála všechna rádia, i když píseň o tom, že je ti pořád třiadvacet, napsali kluci, kteří sami dospívat odmítali. K desce si nedávno přidal i memoáry Marka Hoppuse. Doporučuje je každému, kdo se točí kolem hudby a vydavatelství, protože se v těch příbězích pozná. Podle něj to, co kapela zažívala s labely, není zas tak daleko od toho, čím si prochází malá česká a slovenská scéna.

👉 Chceš mít tuhle desku doma? Najdeš ji v našem e-shopu.

„Punk rock mě utvářel." — Mirai

Druhá volba je deska, kterou má Mirai fakt rád. The Joshua Tree z roku 1987 postavil U2 mezi největší kapely planety a otevírají ho tři skladby, které by jiné kapele vystačily na celou kariéru: Where the Streets Have No Name, I Still Haven't Found What I'm Looking For a With or Without You. Mirai na něm nejvíc řeší kytaru. The Edge tu nehraje riffy, ale pracuje se zvukem, s efekty a hlavně s delayem. Ten slavný pingpongový delay je důvod, proč úvod skladby Where the Streets Have No Name poznáš po dvou sekundách. Desku produkovali Brian Eno a Daniel Lanois a právě oni tomu dali ten prostor. Mirai a jeho kolega kytarista kvůli U2 jednou stáli osm hodin ve frontě před berlínským olympijským stadionem. Říká, že to byl možná nejlepší koncert, na jakém kdy byl.

👉 Chceš mít tuhle desku doma? Najdeš ji v našem e-shopu.

„Stáli jsme tam osm hodin jako totálně nejvěrnější fanoušci. Možná nejlepší koncert, na kterém jsem byl." — Mirai

„Beatles jsou podle mě taková povinná četba u maturity." — Mirai

Nevermind z roku 1991 je dneska mainstream a Mirai to říká bez servítky. Pro něj je to hlavně deska, kterou s kamarády poslouchali na lyžáku, když jim bylo dvanáct třináct, a přišla jim strašně cool. Přesně tak to s Nirvanou fungovalo i ve světě. Producent Butch Vig vzal špinavý seattleský zvuk a nahrál ho tak čistě, že se dostal do rádií, a Smells Like Teen Spirit shodila z čela amerického žebříčku Michaela Jacksona. Mirai k tomu přidává postřeh, který zná každý, kdo někdy dělal v hudebninách. Když v prodejně někdo začne hrát právě ten riff, prodavače to spolehlivě spustí.

👉 Chceš mít tuhle desku doma? Najdeš ji v našem e-shopu.

„Když někdo v hudebninách začne hrát Smells Like Teen Spirit, tak to prodavače asi celkem trigruje." — Mirai

Na závěr si Mirai vybral vlastní desku a říká to úplně otevřeně. Arigato je album, které bylo pro kapelu Mirai zásadní a podle něj za tuhle desku brali i Anděla. Název je japonské děkuji a odkazuje ke kořenům frontmanovy rodiny, které sahají do Japonska. Právě to dalo kapele jméno i celý vizuál. Důvod, proč si ji bere na ostrov, je přitom hodně praktický. Kdyby tam začal blouznit, chce si připomenout, že i on kdysi dělal hudbu.

👉 Chceš mít tuhle desku doma? Najdeš ji v našem e-shopu.

„Kdybych blouznil na opuštěném ostrově, ať si připomenu, že jsem i já kdysi dělal hudbu." — Mirai

Tolik pět desek Mirai Navrátila na opuštěný ostrov. Punk rock, dvě kapely, které přepsaly dějiny, Beatles a jedno vlastní album. Projdi si celou nabídku LP desek a některou si dopřej do sbírky. A až na ní budeš točit, mrkni i na gramofony.