Fender Precision Bass: Legenda od 50. let

Když si pustíš skoro jakoukoli nahrávku z posledních 70 let a zaposloucháš se do basové linky, s velkou pravděpodobností posloucháš Fender Precision Bass. Není to nadsázka, je to prostě nástroj, který se dostal na tolik desek, že by se daly počítat spíš ty, kde není. A co je na tom možná nejzvláštnější, jeho tvar i zvuk se od roku 1957 prakticky nezměnily.

Od chvíle, kdy se v říjnu 1951 prodal první kus, uběhlo přesně 75 let a Fender si to připomíná i razítkem na zadní straně hlavy nových modelů. Matej si v novém Backline vzal do ruky dvě Fender Player II Precision Bass, jednu s javorovým a druhou s palisandrovým hmatníkem, a řešil otázku, která se mezi baskytaristy táhne desetiletí.

Aby se dalo pochopit, proč byla Precision tak zásadní, je potřeba si představit, jak to vypadalo před ní. Baskytarista stál v kapele za kontrabasem, což je nástroj velký jako dospělý člověk, který se do auta nevejde a do klubu se musí nosit po schodech. Ještě horší na tom bylo, že ho nebylo pořádně slyšet. Kapely hrály čím dál hlasitěji, dechové sekce šly naplno, kytary už byly elektrické a bubny jsou hlasité odjakživa, takže kontrabas se z toho mixu ztrácel jako první.

Leo Fender to vyřešil tak, jak řešil všechno, tedy technicky. Vzal tvar, který znal z Telecasteru, přidal druhý roh, aby nástroj s dlouhým a těžkým krkem visel na popruhu vyváženě, a po dlouhém zkoušení se ustálil na menzuře 34 palců. Chtěl dost dlouhou strunu na to, aby měla pořádnou rezonanci, ale zároveň ne takovou, aby byly pražce od sebe nepohodlně daleko. Těch 34 palců platí dodnes a stal se z nich standard, podle kterého se staví většina baskytar na světě.

První kus se prodal v říjnu 1951 za 199,50 dolaru a sehnat se dal jen v průhledné blonde barvě. Problém ale nastal hned potom, protože tehdejší kytarová komba basové frekvence jednoduše neutáhla a při hlasitějším hraní se rozsypala. Fender proto musel postavit i první baskytarový zesilovač na světě, legendární Bassman, ze kterého se paradoxně stal kult spíš mezi kytaristy než mezi baskytaristy.

Tady spousta lidí tipuje špatně, protože slovo Precision se netýká zvuku ani přesnosti hraní, ale pražců. Kontrabas pražce nemá, takže si basista intonaci hledá uchem a prstem, a čím výš na krku jde, tím je to ošemetnější. Leo Fender byl posedlý přesností výroby a jeho nástroj měl pražce osazené tak přesně, že se na něj dalo hrát čistě prakticky hned. Proto Precision. Byla to v podstatě reklama na to, že se na ní netrefíš vedle, a právě proto na ni přecházeli kytaristé, kteří do té doby baskytaru v ruce nikdy nedrželi.

První roky se Precision ještě hledala. V roce 1954 dostala zaoblené tělo a výřez pod předloktím, protože do té doby to byla doslova deska, a k tomu přibyl dvoubarevný sunburst. Skutečný zlom ale přišel v roce 1957, kdy Fender vyměnil původní jednoduchý snímač za split-coil, tedy za snímač rozdělený na dvě poloviny.

Důvody byly praktické hned dva. Původní jednocívkový snímač brumil, což Lea Fendera vyloženě štvalo, a navíc měl pólové nástavce přímo pod strunami, takže vytvářel tak tvrdý náběh tónu, že trhal reproduktory. Když snímač rozdělil na poloviny, zapojil je opačně a magnety posunul po stranách strun místo pod ně, zmizel brum i ten tvrdý náraz a zvuk zůstal plný a kulatý. V témže roce dostala baskytara i hlavu podle Stratocasteru a pickguard s elektronikou namontovanou přímo na něj. Od té doby se už v podstatě nezměnila, což je u nástroje vyráběného od roku 1951 dost výjimečné.

Největší podíl na tom, že se Precision stala standardem, má pravděpodobně James Jamerson. Hrál na kusu z roku 1962, kterému sám říkal Funk Machine, a nahrál s ním prakticky celou zlatou éru Motownu. Jeho basové linky jsou dodnes povinná literatura pro každého, kdo to s basou myslí vážně.

Na druhém konci Ameriky dostal mladý Brian Wilson od otce Precision i zesilovač v prosinci 1961 a naučil se na ni hrát za pár dní. Za necelý rok vyšel debut The Beach Boys. Ze stejné éry pochází i Carol Kaye, studiová baskytaristka z party Wrecking Crew, která na Precision nahrála takový počet hitů 60. let, že se to prakticky nedá spočítat.

Potom už to šlo samo. Donald „Duck“ Dunn v Booker T. & the M.G.’s, John Entwistle v The Who, Roger Waters v Pink Floyd, Dee Dee Ramone v Ramones, Paul Simonon v The Clash, Sting v The Police, Bruce Foxton v The Jam. Později Steve Harris v Iron Maiden, Duff McKagan v Guns N’ Roses, Mike Dirnt v Green Day a Nate Mendel ve Foo Fighters. Je těžké najít žánr, ve kterém by Precision něco zásadního nenahrála, a většina z těchto jmen má dnes vlastní signature model. Quincy Jones to shrnul tak, že baskytara Fender byla „jediným technologickým průlomem, který navždy změnil hudbu“.

1. První Precision se prodala v říjnu 1951 za 199,50 dolaru a sehnat se dala jen v průhledné blonde barvě. Distributoři z ní zpočátku nadšení nebyli vůbec, takže Leo Fender s ní osobně objížděl kluby a koncertní sály a přesvědčoval muzikanty jednoho po druhém.

2. Název nemá nic společného se zvukem. Precision odkazuje na přesně osazené pražce, díky kterým se na ni dalo hrát čistě hned od začátku, na rozdíl od bezpražcového kontrabasu.

3. Kritik Leonard Feather si v roce 1952 na koncertě Lionela Hamptona zapsal, že slyší basu, ale nevidí baskytaristu, a že na pódiu stojí dvě kytary, přičemž slyšet je jen jedna. Hamptonův baskytarista Roy Johnson mu na to řekl, že s přechodem neměl žádný problém a nástroj použil na koncertě týž den, co ho dostal.

4. John Entwistle si jako 14letý v roce 1959 postavil vlastní kopii Precision podle fotek, protože v Británii se tehdy nedala sehnat. Dlouho mu nevydržela, prodal ji na naléhání Rogera Daltreyho, který tvrdil, že mu z ní neustále odcházejí reproduktory.

5. Baskytara, kterou Paul Simonon rozbíjí na obalu alba London Calling, je Precision. Stalo se to 20. září 1979 v newyorském Palladiu a důvodem byl vztek na vyhazovače, kteří nepouštěli lidi ze sedadel. Fotografka Pennie Smith přitom ten snímek na obal dát nechtěla, protože jí přišel rozmazaný, a časopis Q ho v roce 2002 vyhlásil za nejlepší rockovou fotku všech dob. Zbytky té baskytary jsou dnes vystavené v Museum of London.

Původní Precision měla krk z jednoho kusu javoru i s hmatníkem. V roce 1959 Fender přešel na nalepený palisandrový hmatník a ten se stal standardem, dokud se v polovině 60. let javor nevrátil jako alternativa. Od té doby si vybíráš ty.

Rozdíl existuje, ale je menší, než se o něm na internetu píše. Javor je tvrdší a hustší dřevo a navíc se lakuje, takže tón má o něco ostřejší náběh a výraznější výšky. Je to ten zvuk, který funguje, když potřebuješ, aby byla basa slyšet jako samostatný nástroj a ne jen jako podklad pod kapelou. Palisandr se nelakuje, je pórovitější a měkčí, takže náběh zakulatí a celkově zní o kousek tepleji a temněji. Slyšet to opravdu je, ale je to menší rozdíl než mezi dvěma sadami strun a mnohem menší než to, co s tónem udělá tvoje pravá ruka.

Mnohem větší roli proto hraje pocit pod prsty. Lakovaný javor je hladký a kluzký, takže ruka po něm klouže rychleji, ale pokud se ti potí dlaně, může se chytat. Palisandr je matný a drsnější, drží prst o něco lépe a nikdy se nelepí. Právě proto se vyplatí zkusit oba a rozhodnout se podle toho, co ti sedne.

Player II je u Fenderu ta nejdostupnější řada, tedy nástroje vyrobené v Mexiku, které se cenově drží při zemi, ale pořád jde o skutečné Fendery se vším, co k tomu patří. Nejviditelnější změnou oproti původní sérii Player je právě návrat palisandru. Předtím se používalo světlejší dřevo Pau Ferro, které je samo o sobě v pořádku, ale opticky to nikdy nebylo ono, protože Fender si člověk automaticky spojuje s palisandrem.

Druhá věc, kterou na nich ucítíš hned, jsou zaoblené hrany hmatníku. Když si bereš basu do ruky v obchodě, první, co ti může vadit, jsou vystupující konce pražců a ostrá hrana hmatníku, která tlačí do dlaně. Tady není ani jedno, pražce jsou pěkně začištěné a hmatník je zaoblený shora i zdola. Krk je moderní C s rádiusem 9,5 palce, takže padne do ruky i menšímu člověku nebo teenagerovi, a zezadu má saténový polyuretanový lak, což v praxi znamená, že palec po něm klouže hladce a nesbírá špínu ani při zpocených rukou.

Nejvíc ale překvapil snímač. Ze všech Fender bas, které Matej testoval, má právě tenhle nejdrzejší charakter. Zatímco dražší modely se tváří profesionálně a vyváženě, tenhle je upřímně průrazný a tlačí dopředu, až si tu basu bez problémů představíš v punkové kapele, kde proráží přes všechno ostatní. Ve videu jsou zvukové ukázky, takže si to umíš posoudit sám. Konkrétně jde o Player II Precision Bass v Rallye Orange s javorovým hmatníkem a bílým trojvrstvým pickguardem a o verzi Cactus Gray s palisandrem.

Pokud chceš originálního Fendera a nechceš za něj dát několik tisíc, Player II je ta nejrozumnější cesta. Nemá se za co stydět ani vedle dražších modelů, má svůj vlastní charakter a sedne i někomu, kdo Fendera využije jen okrajově, ale chce mít doma originál. Jediné, co trochu mrzí, je, že přijde v kartonové krabici a obal v ní nenajdeš, takže s gigbagem nebo kufrem počítej zvlášť.

O úroveň výš stojí American Performer a American Professional II, tedy basy vyrobené v USA s lepším hardwarem i snímači. Kdo chce vintage zvuk a vzhled, najde ho v American Original 60s, a kdo chce přesně ten nástroj, jaký se prodával v 50. letech, sáhne po American Vintage II 1954. Ta má původní jednocívkový snímač, velkou Telecaster hlavu z doby před rokem 1957 a rádius hmatníku 7,25 palce, což je výrazně kulatější než dnešních 9,5. Pokud hledáš spíš moderní a odlehčenou basu, podívej se na Aerodyne Special.

A pokud tě táhne konkrétní zvuk konkrétního člověka, signature modely nejsou marketing. Steve Harris Precision má jiný snímač a je postavená přesně na ten cval, který znáš z Iron Maiden, Duff McKagan Deluxe je nastavená na drsnější rockový zvuk a Nate Mendel P Bass je jednoduchá klasika pro člověka, který chce jeden tón a chce ho mít dokonalý. Celou nabídku máš v baskytarách Fender, pokud hledáš svoji první, podívej se na baskytary pro začátečníky, a jestli potřebuješ nižší rozsah, máme i pětistrunné baskytary. Mimochodem, druhou velkou basou od Fenderu je Jazz Bass, který vznikl v roce 1960 a Precision nenahradil, ale doplnil.

Basa sama o sobě ti ještě nezahraje, takže počítej aspoň se strunami, pořádným popruhem a ladičkou. Pokud hraješ doma, stačí malé baskytarové kombo, na zkušebnu a koncerty už potřebuješ něco většího, takže si projdi baskytarová komba nebo rovnou sestavu z hlavy a reproboxu. Když z ní chceš dostat víc než jen čistý zvuk, začni jedním baskytarovým efektem, klidně overdrivem nebo kompresorem. A jestli si zatím jen vybíráš, projdi si Jak vybrat baskytaru, Jak vybrat baskytarový zesilovač, Jak vybrat baskytarový reprobox a Jak vyměnit struny na baskytaře. Mimochodem, jestli tě baví taková výročí, máme i článek o tom, jak Telecaster oslavil 75.

A když si ani po tom všem nebudeš vědět rady, prostě zajdi do některého z našich showroomů, kde si můžeš javor i palisandr vyzkoušet vedle sebe a kolegové ti s výběrem rádi poradí. U basy je to stejně jediná věc, která doopravdy rozhodne, protože jak ti sedne do ruky, to ti z videa ani z článku nikdo neřekne.